• řád Ptychopariida Swinnerton, 1915

Ptychopariida je problematický řád, s velkou pravděpodobností tzv. polyfyletický (Fortey, 2001). Polyfyletismus je stav nějaké člověkem definované skupiny organismů, ve kterém se skupina nachází, pokud nezahrnuje společného předka a sestává z organismů z různých vývojových linií. Taxon (skupina) se pak nazývá polyfyletická a není přirozená. Často jde o skupiny, kde k sobě lidé řadí organismy konvergentní. Například taxon, který by zahrnoval ryby a kytovce, tedy organismy podobné pouze podle jednoho vnějšího znaku - tvaru těla - nemá při mapování unikátní historie živých organismů žádné opodstatnění a je pouze lidským výmyslem, ve fylogenetice se totiž všeobecně uznávají pouze monofyletické taxony, tedy taxony přirozené. Polyfyletickým taxonem může být také skupina, která je takto zahrnována pouze z nedostatku detailnějších znalostí a existují názory, že jde ve skutečnosti o několik samostatných skupin s různými vývojovými liniemi [1].
Stratigrafický rozsah řádu Ptychopariida je od druhého období kambria do konce ordoviku. Typickými znaky jsou opistopární faciální sutura a natantní, tedy plochý, tvarově nevýrazný hypostom (to však není vždy pravda). Celkový tvar exoskeletonu je velmi variabilní. Je rozdělován na dva podřády Ptychopariina a Olenina, přičemž donedávna k němu byl řazen jako podřád také Harpina (dnes řád Harpetida) [2].
Jak jsme již zmínili, je tento nejrozsáhlejší řád umělý a zatím tak trochu východisko z nouze. Zahrnuje totiž řadu skupin trilobitů často rozmanitě utvářených a vývojově spolu souvisejících jen málo nebo vůbec ne. Nelze je však zařadit do žádného ze specializovaných a vývojově víceméně sjednocených řádů ostatních [3].
Ještě v první polovině 90 let 20 století, patřili do řádu Ptychopariida tyto, později vyčleněné řády: Asaphida, Corynexochiida, Proetida a Harpetida. Je nanejvýš pravděpodobné, že se z tohoto řádu časem vyčlení zcela nové řády trilobitů. Ani v podřádech tohoto umělého řádu neexistuje shoda, jež by neměla časem vyústit k rozčlenění a rozklížení řádu na řády nové.

Použitá literatura a zdroje:
Lukáš Laibl, ONTOGENEZE TRILOBITŮ, Bakalářská práce, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze [2]
Rudolf Prokop. Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989 [3]
https://cs.wikipedia.org/wiki/Polyfyletismus [1]
František Knížek, Jiří X. Doležal; Chování trilobitů Jineckého drumianu, Vydalo nakladatelství Jonathan Livingston, 2015 [4]

• Acadolenus snajdri (Fatka & Kordule, 1981)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Ellipsocephalidae Matthew, 1887 †, rod: Acadolenus Sdzuy, 1968 †, druh: Acadolenus snajdri Fatka & Kordule, 1981 †. 

Trilobit rodu Acadolenus náleží do čeledi Ellipsocephalidae podobně jako jiné, často známější druhy, českého středního kambria, např: Ellipsocephalus hoffi, Ellipsocephalus vetustus nebo Germaropyge germari ze Skryjí. Zatímco trilobit Ellipsocephalus cf. vetustus patří na lokalitě Ve žlutých k hojným zástupcům této čeledi, trilobit Acadolenus snajdri patří k méně hojným trilobitům. K nejčastějším nálezům patří izolované hlavičky bez volních líc, méně časté jsou nálezy trupů a drobných pygidií. Vzácněji se dá nalézt i kompletní jedinec. Lokalita Ve žlutých je pojmenována podle žlutého, limonitového zabarvení organických pozůstatků. Podobné, ale mladší žlutavé nálezy středně kambrických organizmů se nalézají ve skryjsko-týřovickém kambriu.

Trilobit druhu Acadolenus snajdri (Fatka & Kordule, 1981) † se u nás vyskytuje v lokalitách jineckého kambria - Jince, Rejovice /potůček, Ve žlutých/ 

Acadolenus snajdri (Fatka & Kordule, 1981)

• Conocoryphe cirina Šnajdr, 1982

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Conocoryphidae Angelin, 1854 †, rod: Conocoryphe Hawle & Corda, 1847 †, druh: Conocoryphe cirina Šnajdr, 1982 †. 

Trilobit Conocoryphe cirina, jehož typovou lokalitou jsou Rejkovice, byl popsán poměrně nedávno v roce 1982 a od klasického druhu Conocoryphe sulzeri se liší zřetelnou granulací a také svým výskytem ve starších vrstvách (biozóna Eccaparadoxides pusillus). Barrandovi skalníci tohoto trilobita nazývali korunáč od Felbabky. Výrazná preglabelární lišta na předním okraji hlavového štítu připomíná plesovou korunku do vlasů (diadém).

Na dvou fotografiích výše, jsou trilobiti druhu Conocoryphe cirina uspořádáni v řadě, za sebou. Na podobné téma již vyšla v roce 2015 studie od autorů František Knížek a Jiří X. Doležal - Chování trilobitů Jineckého drumianu. Tam píší, teď citujeme: "Řada trilobitů je zřetelně uspořádána po jednom a v pozici hlava-k-pygidiu. Autoři tyto nálezy jednoznačně považují za doklad migračního chování. Jejich vznik interpretují jako hromadný úhyn migrující skupiny zavalené bahnem zvířeným splachem po bouři. V České republice dosud přímé doklady migrace trilobitů chyběly, stejně jako chyběly doklady migračního chování trilobitů v kambriu" - konec citace [4] .

Vědecká synonyma
Conocoryphe sulzeri cirina Šnajdr, 1982

• Conocoryphe nanciscor Vokáč, 1997

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Conocoryphidae Angelin, 1854 †, rod: Conocoryphe Hawle & Corda, 1847 †, druh: Conocoryphe nanciscor Vokáč, 1997 †.  

Na počátku 90 let 20. století byl objeven a popsán v Jincích nový druh rodu Conocoryphe který byl nazván Conocoryphe robusta Fatka, Mergl, Šarič , Kordule (1992). Ano, zní to jako scifi. Na lokalitě, která byla již od 19. století důkladně prozkoumávána nejenom Barrandem, ale i jinými vědci, byl v poměrně nedávné době objeven nový druh. Druh odlišný, nicméně se stejným jménem Conocoryphe robusta Thoral (1946) byl ale již v roce 1946 předtím popsán. Tím vzniklo mladší homonymum C. robusta Fatka a kol. 1992. Podle nomenklaturických pravidel je to nepřípustné a každý kdo takovou homonymii zjistí ji má odstranit – přejmenovat. V roce 1997 se tohoto úkolu chopil V. Vokáč, který na tyto nesrovnalosti dlouhodoběji upozorňoval a přistoupil k přejmenování na Conocoryphe nanciscor nov. nom., tedy nové jméno. Následně Valíček (2001) druh C. nanciscor prohlásil za synonymum druhu Parabailiella languedocensis Thoral, 1946. Podle Vokáče však nesou oba druhy odlišné znaky. Platné jméno je tedy prozatím Conocoryphe nanciscor Vokáč, 1997 †.
Tento zajímavý, dnes již historický nález z Vinice u Jinec je také zajímavý svým oranžovým limonitovým zbarvením, který u běžných Vinických nálezů není zcela obvyklý. Ve skutečnosti je trilobit zbarven do kadmiové oranži. Na fotografiích je barva poněkud stažena.

Vědecká synonyma
Conocoryphe (Conocoryphe) nanciscor Vokáč, 1997
Conocoryphe robusta Fatka, Šarič & Kordule, 1992
Conocoryphe (Conocoryphe) robusta Fatka, Šarič & Kordule, 1992
Parabailiella languedocensis Thoral, 1946

• Conocoryphe sulzeri (Schlotheim, 1823)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Conocoryphidae Angelin, 1854 †, rod: Conocoryphe Hawle & Corda, 1847 †, druh: Conocoryphe sulzeri (Schlotheim, 1823) †. 

Nahoře - nejde o největšího zástupce druhu Conocoryphe sulzeri v naší sbírce (i když úplně malé zvířátko to není, v podstatě 6 cm), ale zřejmě o jednoho z nejlépe zachovalých, kterého máme. 
Dole - lumachela svlečků trilobita Conocoryphe sulzeri (Schlotheim, 1823). Lumachela je hornina (např. břidlice, vápenec) složená z úlomků zkamenělých schránek živočichů (nebo vzácněji z celých schránek mlžů, brachiopodů, hlavonožců, krunýřů trilobitů atp.), často příslušných jedinému druhu. Vzniká především v příbřežním pásmu naplavením schránek vlnami. Termín je často používán jako synonymum pro horniny tvořené schránkami mlžů. 

Trilobit Conocoryphe sulzeri dosahoval průměrné délky 3 - 7 cm (pro některé méně chápavé čtenáře, kteří nás z podobné statistiky shazují na sociálních sítích, tak ano, mohou výjimečně dosahovat i větších rozměrů, než průměrných, přesto si stojíme za průměrnou délkou cca 5,5 cm). Jedinci tohoto rodu mají půlkruhovitý hlavový štít s výraznou kuželovitou glabelou, která má tři páry glabelárních rýh. Trup se skládá z 14 článků. Ocasní štít je drobný, ale široký, se 4 až 5 články na osním vřetenu a postranních žebrech. Jedná se o slepého trilobita, který patrně větší část života prožil v mořském bahně. Kromě nevyvinutých očí tomu nasvědčuje i zřetelný lem okolo hlavového štítu, jímž pravděpodobně ryl v mořských usazeninách, v nichž vyhledával organické zbytky.

Skalníci, (lidé, jež se živili sběrem zkamenělin, zvláště za doby Joachyma Barranda) rod Conocoryphe nazývali korunáč Jinecký.

Stočení trilobita (volvace) - v případě ohrožení se trilobit mohl chránit stočením svého těla. U trilobita Conocoryphe sulzeri byla tato vlastnost poprvé prokázána na mnohých nálezech právě z českého kambria. Naprostá většina nálezů stočených trilobitů ale s obranou pozicí nemá nic společného. Ve velké většině jde o postmortální svalovou strnulost (rigor mortis). Určitě jste už mnozí z vás našli mrtvého brouka, který také nesl stopy, či dispozice, po úhynu se stočit do klubíčka. Může jít o stejný princip. Trilobiti i brouci jsou totiž členovci a mechanismus jejich těla funguje přinejmenším od kambrické exploze podobně. Velikost stočeného trilobita (foto pod textem) by v nataženém stavu byla cca 14 mm - Felbabka, 2014.

Na obrázku nad textem je hypostom, tedy jakási spodní čelist, součást kousacího aparátu trilobita. Takový hypostom, ač je velmi důležitou součástí každého trilobita, není obecně moc často publikován, často je spíše přehlížen. Každý druh hypostomu je ale stejně jako druh trilobita jedinečný svým designem. Zde teda hypostom druhu Conocoryphe sulzeri v životní pozici. To znamená, že tam, kde má hypostom horní okraj, byl i horní okraj hlavy Conocoryphe.
Fotografie pod textem představují naše přírůstky z července 2024. První nález představuje velkého jedince, který se žel nevešel celý na kámen. Druhý nález, bezmála čtyřcentimetrový jedinec, je téměř dokonalou "učebnicovou" ukázkou perfektně zachovalého jedince. Na koláži vidíme i nálezový stav trilobita.

Zdroj:
Habětín V, Knobloch E. Kapesní atlas zkamenělin, 1981.
Šnajdr M. Bohemian trilobites, 1990. 

• Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Ellipsocephalidae Matthew, 1887 †, rod: Ellipsocephalus Zenker, 1833 †, druh: Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823) †. 

Uprostřed kamene, mezi trilobity rodu Ellipsocephalus je hlava velkého trilobita Rejkocephalus rotundatus. Na desce, která je lepená ze dvou kusů, je asi osmnáct více či méně kompletních jedinců trilobitů a velké množství fragmentů hlav a trupů. Kámen je zajímavý nejen kvůli velkému množství tzv. elipsáků, ale především kvůli přítomnosti hlavy trilobita r. Rejkocephalus. Tzv. skalníci (lidé, jež se živili sběrem zkamenělin, zvláště za doby Joachyma Barranda), tohoto trilobita (Ellipsocephalus) nazývali konínský ráček, podle hory Koníček u Jinec. Podobným nálezům hromadného úhynu ellipsocefalů, ale i jiných druhů se říká slangově schůze.

Elipsocephalus má oválný tvar těla s polokruhovitým hlavovým štítem s výraznou, obvykle hladkou, dopředu se rozšiřující glabelou. Lícní úhly hlavového štítu jsou zaoblené. Volné malé líce jsou omezené opistopárními lícními švy. Oči jsou malé, původně se předpokládalo, že byl slepý (Dr. Ferdinand Prantl - Zkameněliny českých pramoří, 1942, s. 216). Hruď je tvořena 12 články, které se rovnoměrně zužují směrem k pygidiu. To je velmi drobné, se širokou osou, často podtočené pod trup. Osa dosahuje až k zadnímu okraji a je složena ze dvou prstenců. Hypostom není znám, což je u druhu, který je v obou oblastech našeho středního kambria hojný natolik, že místy pokrývá vrstevní plochy, podivné. Globálně se vyskytuje ve vrstvách spodního a středního kambria v Evropě, Asii a Severní Americe.
Druh Elipsocephalus hoffi je vůbec nejznámějším a nejhojnějším redlichiidním trilobitem jineckého kambria. Byl popsán jako jeden z prvních trilobitů již v roce 1823 německým paleontologem Schlotheimem. Jeho celková délka zpravidla nepřesahuje 3 cm.Interpretace názvu trilobita Ellipsocephalus je téměř bezpředmětná. Vychází z tvaru glabely, která je eliptického tvaru. Pro nevědoucí, cephalus je hlava. 

Tyto nálezy pocházejí ze svrchních a druhově nejchudších poloh jineckého souvrství. Je to zóna s velmi hojnými výskyty trilobita Ellipsocephalus hoffi a vzácněji i s trilobitem Rejkocephalus rotundatus. Tato zóna je na nejznámějším jineckém nalezišti, tedy svahu Vinice vyvinuta pouze okrajově.
Nahoře na dvou fotografiích je nález gerontického jedince z Vystrkova. Při délce bez dvou milimetrů 4 centimetry se jedná o opravdu velký a v této velikosti vzácný exemplář.

Nad textem jsou naše přírůstky do sbírky z července 2024. Jedná se o klasické jedince, ať už solitéry, či, jak vidíme na druhé fotografii menší "schůze". Za zmínku stojí tři větší jedinci na poslední fotografii, jelikož jsou zachováni i s viditelným drobným pygidiem. To je totiž často, jelikož jde o svlečky, buďto odplavené nebo podtočené pod trup.

• Ellipsocephalus vetustus (Pompeckj, 1895) inq.

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Ellipsocephalidae Matthew, 1887 †, rod: Ellipsocephalus Zenker, 1833 †, druh: Ellipsocephalus vetustus (Pompeckj, 1895) †. 

Trilobiti rodu Ellipsocephalus jsou zajímaví tím, že se vyskytují i v nejstarších vrstvách jineckých břidlic (druh E. vetustus - druh je v šetření), pak na několik milionů let zcela vymizí (toto období není doloženo jejich žádnými nálezy) a znovu se objeví až v posledních nejmladších vrstvách středního kambria (druh E. hoffi). Tito starší Ellipsocephalové druhu vetustus, či cf. vetustus se nacházejí vzácněji než jejich příbuzní E. hoffi. Kromě toho, že jejich nálezy, na rozdíl od mladšího druhu hoffi (nejmladší vrstvy jineckého středního kambria spolu s Rejkocephalus rotundatus) nedokládají téměř žádné vzájemné sociální vztahy (vypadá to, že byli spíše samotáři), dorůstají často mnohem větších rozměrů (mohou dosahovat velikosti až 6 cm).
Rod Ellipsocephalus vetustus má ekvivalent i v buchavském souvrství v oblasti Skryjí - tam se nachází druh Germaropyge germari popsaný Barrandem 1854, který je s druhem E. vetustus velmi podobný, ne-li totožný? (podle mnoha odborníků) a tento název je také používán jako vědecké synonymum. Nejsme si však vědomi jediným nálezem druhu E. vetustus, který by byl například opatřen tak velkými, šavlovitými lícními trny, jako Germaropyge germari. Nemyslíme si tedy, že by mohlo jít o stejný rod, potažmo druh. Oba, jak G. germari, tak E. vetustus se zcela zřetelně odlišují jak primárními, tak i sekundárními znaky. Jiné se to může jevit ve vztahu E. vetustus vs. E. hoffi. Tady bychom nechali nomenklaturu prozatím otevřenou a uvidíme, jestli jednou bude někomu stát za to, tuto jejich vzájemnou vazbu dořešit.

Ellipsocephalus vetustus je pochybný, ale prozatím platný druh popsaný Pompeckym roku 1895 z milečské litofacie na Kamenných hůrkách u Týřovic. Holotyp je dnes uložen ve Vídni a tak dokud nebude udělána revize Pompeckého druhů nelze je seriozně zneplatnit. Ve hře je rod Germaropyge Šnajdr, 1957 †. Druh vetustus má o dva trupové články méně než Germaropyge germari. Sporná je i přítomnost lícních trnů, která je buďto nezachovalá nebo prostě nebyla přítomná. Poměrně rozdílně je utvářena i glabela - Germaropyge má dvě transglabelární rýhy a jinak je utvářeno i pygigium. Je třeba revize těchto druhů.

Vědecká synonyma
Ellipsocephalus vetustus brachycephalus Růžička, 1940
Ellipsocephalus vetustus longicephalus Růžička, 1940

• Litavkaspis rejkovicensis Fatka, Kordule & Šnajdr, 1987

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Agraulidae Raymond, 1913 †, rod: Litavkaspis Fatka et al., 1987 †, druh: Litavkaspis rejkovicensis Fatka, Kordule & Šnajdr, 1987 †. 

Trilobiti rodu Litavkaspis byli popsáni v roce 1987 a podrobněji zkoumáni teprve v nedávné době. Jde o jediného známého představitele rodu Litavkaspis gen. nov. Je to první trilobit, u kterého byl prokázán způsob života, který spočíval v prohrabávání mořského bahna pomocí lopatovitého lemu kolem hlavového štítu.
Trilobit Litavkaspis rejkovicensis je úzce spjat s blízkým okolím obce Rejkovice, kde se vyskytuje v zóně trilobita Eccaparadoxides pusillus. Rodové jméno Litavkaspis je odvozen od říčky Litavky, která Rejkovicemi protéká a druhové jméno rejkovicensis samozřejmě od samotné obce, či spíše vísky Rejkovice. Je to trilobit menších rozměrů s ne příliš výrazně členěným hlavovým štítem a s velmi malým pygidiem. Cephalon je typický vpředu lopatovitým lemem, kterým prohrabával mořské sedimenty při získávání potravy. Oči jsou velké, lemované drobnými volnými lícemi. Trup je složen ze 17 trupových článků. Jak bylo řečeno, žil na dně moře, kde pomalu lezl a požíral odumřelé organické zbytky jiných živočichů. Celkovou morfologií je velmi podobný drobnému trilobitu skryjsko-týřovického kambria Skrejaspis spinosa (Pompeckj, 1895)†, který je podobně jako Litavkaspis po řece Litavce, rodovým jménem pojmenován po obci Skryje.

• Lobocephalina emmrichi (Barrande, 1846)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Ptychopariidae? Matthew, 1887 † Conokephalinidae? Hupé, 1953 †, rod: Lobocephalina Růžička, 1940 †, druh: Lobocephalina emmrichi (Barrande, 1846) †. 

V podstatě jde o totožného trilobita jako z buchavského souvrství středního kambria z okolí Skryjí. Pojmenování trilobita Lobocephalina by se dalo interpretovat jako hlavička s laloky, či přívěsky, což jsou především v tomto případě zřejmě výrazné oči a nepřehlédnutelný kranidiální lem. Druhové označení emmrichi dal Barrande tomuto trilobitu na počest staršího kolegy Emmricha.
Druh Lobocephalina emmrichi je hojný ve všech třech oblastech středního kambria ve středních Čechách. Ve skryjských vrstvách se nalézá v zónách trilobita Eccaparadoxides pusillus. Jsou to např. tyto lokality - Pod hruškou, ústí Karáskovy rokle, Týřovice, Pod trním (nejhojněji v pískovcích), Luh, Skryje - Plazy, Dlouhá hora, Podmokelský mlýn, Mlečice, Biskoupky. V bazální facii milečsko-týřovických vrstev byl nalezen na lokalitách Na kamenných hůrkách, na silnici Skryje - Luh, na Milči, u Slapnického mlýna nebo u Lohovic.

Na fotografii pod textem - vlevo jedinec s nevalně zachovalým cefalonem, ale s výtečně zachovalým trupem a pygidiem - 23 mm (sag), vpravo 22 mm (sag). Oba nálezy - Jince.

V jineckých vrstvách byl nalezen v zónách Eccaparadoxides pusillus, Stromatocystites pentagularis (ostnokožec) nebo Paradoxides gracilis. Jsou to zvláště tyto lokality - Olešná, Vinice, Velcí - Vystrkov, Jince - Ovčín, Rejkovice, Hejdův mlýn, Ostrý vrch a Koníček. Ve vrstvách senických (zóna Eccaparadoxides pusillus) je to hora Palác u Heřmanova Měštce.

• Mikaparia milena Kordule, 2006

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Ptychopariidae Matthew, 1887 †, rod: Mikaparia Kordule, 2006 †, druh: Mikaparia milena Kordule, 2006 †. 

Ptychopariidní rod trilobita, k jehož objevení, popisu, potažmo pojmenování se váže jedna paleontologická pikantní, přesto tabuizovaná historka, která ale ve výsledku není relevantní k významu vyčlenění tohoto trilobita z rodu Ptychoparia Hawle & Corda, 1847 †. Rod Mikaparia se vyskytuje jak v jineckém, tak buchavském kambriu. Amatérský nadšenec paleontolog a odborný publicista Vratislav Kordule došel k závěru, že Šnajdr (1958) chybně klasifikoval jako Ptychoparia striata jedince náležející více druhům a některé z nich, podle dnes již zcela zřejmých popsaných znaků, přeřadil nejenom k jím nově stanovenému druhu Mikaparia milena Kordule, 2006, nýbrž rovnou do nového rodu Mikaparia Kordule, 2006 †. Druh Mikaparia milena Kordule, 2006 se vyskytuje výhradně v třetím oddělení kambria (drum), v jineckém souvrství příbramsko-jinecké pánve v Barrandienu. Jak již bylo zmíněno, jedinci řazení Kordulem (2006) do rodu Mikaparia byli dřívějšími autory klasifikováni jako Ptychoparia striata. Kordule (2006) upozornil na několik znaků, kterými se jedinci rodu Mikaparia odlišují od rodu Ptychoparia a proto navrhl tyto jedince klasifikovat v rámci samostatného rodu.

Dle klasifikace navržené Kordulem (2006) je sice rod Mikaparia blízce příbuzný rodu Ptychoparia, ale liší se převážně méně výrazným a kratším hlavovým lemem, genální céka jsou méně výrazná na vnějším povrchu kranidia a jejich průběh je přetištěn výraznějšími drobnými tuberkulemi. Lícní trny jsou delší. Pleury pygidia jsou spojeny v jeden plovák, vyvinuty jsou pouze pleurální rýhy. 

Na fotografiích nad a pod textem - nález představuje velmi zajímavou asociaci trilobitů z mořského dna jineckého kambria. Na kameni se nacházejí tři kompletní jedinci druhu Mikaparia milena Kordule, 2006 †, dále dva drobní jedinci druho Conocoryphe sulzeri (Schlotheim, 1823) †, u hlavy největší Makaparie je nekompletní trilobit Paradoxides gracilis (Boeck, 1827) †. Stejný trilobit je zde zastoupen ještě jedním cranidiem a mezi ním a drobnými Conocoryphe se nalézá ještě jeden drobný agnostid Peronopsis integra (Beyrich, 1845) †. Rozměr celého kamene je cca 10 x 15 cm.
Na největším jedinci trilobita Mikaparia milena je zajímavá teratologie trupových článků - jde o pleury, které se nepřirozeným způsobem zužují směrem k pygidiu členovce. Micaparia je rodový název podle reálné ženy, které se přezdívalo Mika. Druhové pojmenování milena je skutečně ekvivalentem ženského jména Milena.

Rod Mikaparia se vyskytuje v příbramsko-jinecké i skryjsko-týřovické pánvi, ale jednotlivé druhy vykazují odlišné stratigrafické rozšíření. Mikaparia mutica (Hawle & Corda, 1847) † je omezena na svrchní polovinu zóny Paradoxides (Eccaparadoxides) pusillus ve skryjsko-týřovické pánvi (typová lokalita Týřovice "Pod hruškou", buchavské souvrství, skryjský člen vyšší část zóny Paradoxides (E.) pusillus, kambrium, zatím nepojmenované třetí oddělení kambria, drum, skryjsko-týřovická pánev), zatímco Mikaparia milena Kordule, 2006 † se vyskytuje zřídka ve spodních dvou třetinách jineckého souvrství příbramsko-jinecké oblasti, ale stává se hojnou v zóně Paradoxides (Paradoxides) paradoxissimus gracilis (blíže Kordule, 2006).

Vědecká synonyma
Ptychoparia milena (Kordule, 2006)

• Occatharia havliceki (Šnajdr, 1957)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Conocoryphidae Angelin, 1854 †, rod: Occatharia Alvaro, 2007 †, druh: Occatharia havliceki (Šnajdr, 1957) †. 

Velice zajímavý rod, potažmo druh nehojného až vzácného ptychopariidního trilobita zóny Eccaparadoxides pusillus. Silně granulované cranidium je podobné trilobitu Conocoryphe cirina ze stejných vrstev. Na rozdíl od slepého Conocoryphe, který měl půlkruhovitý hlavový štít, měl trilobit Occatharia hlavový štít ve tvaru lichoběžníku. Ještě výraznějším znakem je, že měl trilobit Occatharia havliceki v přední části cranidia oči, proto je někdy nazýván jako Conocoryphe s očima. Někteří odborníci se domnívají, že ztráta očí u Conocoryphe byla reakcí na změny v prostředí. Tato teorie je však zatím nepřesvědčivá a je spíše málo podloženou domněnkou, protože ztráta očí by musela v určitých vrstvách a obdobích zasáhnout daleko větší populaci živočichů, což se ale nestalo. Tito trilobiti jsou nalézáni společně ve vrstvách slepých trilobitů, tedy, že obývali stejné životní podmínky, jak ti slepí i ti s očima. Pravděpodobná je i příbuznost s o něco mladšími rody trilobitů Ptychoparia Hawle & Corda, 1847 †, nebo Mikaparia Kordule, 2006 †, jakožto starší vývojový předchůdce, či mezistupeň. Spíše než trilobity conocoriphydního typu totiž připomíná přední hlavová lišta trilobity ptychopariidního typu. Častěji jsou nalézány hlavičky tohoto trilobita. Dva kompletnější exempláře, přesto v zachování druhé kategorie (zvětralé, mírně rozplavené nebo chybí část trupu či pygidium), byly publikovány ve sdělení o výzkumu O. Fatky a V. Kordule z roku 1981, který pojednává o trilobitech Acadolenus, Coloumania a Jincella ze středního kambria Barrandienu. Jejich celkový nalezený počet (včetně hlaviček) je však i tak velmi nízký a dá se tudíž pokládat za méně běžného trilobita. Zdali se nějaké kompletní nálezy nacházejí v soukromých sbírkách nevíme. Příbuzné rody bychom nalezli pouze ve Francii a severní Africe a i tam jde o velmi vzácné trilobity. U nás je nalézán v jineckých vrstvách, ve společenství trilobitů Eccaparadoxides pusillus, Acadolenus snajdri, Conocoryphe cirina, Litavkaspis rejkovicensis, Ellipsocephalus vetustus nebo Skreiaspis spinosa.

Popis: Glabela je tupě konická, vzadu zaoblená a dopředu se zužující. Jsou na ní vyvinuty tři páry glabelárních rýh, které typologicky připomínají Conocoryphe. Ty jsou nestejně dlouhé a nestejně hluboké. Týlní prstenec, oddělený od glabely prohnutou týlní rýhou je nejširší uprostřed, kde je také nejvíce vyklenutý. Uprostřed týlního prstence je umístěno drobné mediální zrnko (to je vidět na úvodním nálezu nahoře). Pevné líce jsou klenuté a mají přibližně trojúhelníkový tvar. V přední polovině lící jsou vyvinuty, již zmíněné, nápadné oční laloky. Svrchní strana hlavového krunýře je zdobena řídkou a nepravidelnou skulptuací - ostny. Tyto ostny jsou duté a nestejně velké. Na vnitřní straně krunýře se projevují jako kuželovité důlky. Zbylé části krunýře dosud nebyly uspokojivě nalezeny. Vzhledem k tomu, že morfologicky trilobit připomíná conocoryphidní typy trilobitů, nabízí se, že mohly být např. zaměněny za zbytky např. granulovaného Conocoryphe cirina. O. Fatka a V. Kordule (1981) pokládají pleurální segmenty za identické s Conocoryphe. Jejich přesný počet je však neznámý, oba jejich neúplné vzorky mají 13 segmentů (poz. Conocoryphe má segmentů 14). Jediné nalezené pygidium je téměř totožné s Conocoryphe, liší se pouze ve více šikmém řezu anteriorního (předního) lemu.
Popis vychází zvláště z charakteristiky rodu/druhu podle Šnajdra (1958), je však inovován (Fatka a Kordule), neboť Šnajdr měl k dispozici pouze dva nálezy a to holotyp a nepříznivě zachovalé kranidium. Nutno podotknout, že ani holotyp nepatří mezi zrovna dobře zachovalé nálezy.

Co se týče samotného rodového pojmenování, trochu to samozřejmě skřípe, protože u kterého českého paleozoického zástupce ne. Rod Coloumania stanovil Thoral (1946) na genotypu Conocoryphe heberti Munier-Chalmas et Bergeron (genotyp je jedinec použitý k definování rodu; tento holotyp se též nazývá genoholotyp. - Princip typu je nyní často aplikován i na minerály nebo dokonce horniny. Lokalita, z níž sběr pochází, se nazývá typová lokalita). Ještě Šnajdr (1957) používá rodové označení Coloumania Thoral, 1946, aby jej ve stejném roce překvalifikoval nejprve na rod Cataria, pak Catharia, mezitím lavíroval i s rodem Conocoryphe, aby se nakonec dostal k rodovému jménu Novacatharia Özdikmen, 2009. Veškeré tyto revize přitom proběhly během jediného roku. Zajímavé ale je, že ač platné jméno, tak Fatka a Kordule ještě v roce 1981, nám z neznámého důvodu, užívají pojmenování Coloumania. A mnoho sběratelů stále používá mimo Coloumania také Catharia, prostě chaos. Nic proti Šnajdrovi, ale zamotal to, jak to jenom šlo.
V současnosti se rodové pojmenování ustálilo na Occatharia Alvaro, 2007 †. 

Vědecká synonyma
Couloumania havliceki Šnajdr, 1957
Novocatharia havliceki (Šnajdr, 1957)
Conocoryphe havliceki (Šnajdr, 1957)
Catharia havliceki (Šnajdr, 1957)
Cataria havliceki (Šnajdr, 1957)

• Ptychoparia striata (Emmrich, 1839)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Ptychopariidae Matthew, 1887 †, rod: Ptychoparia Hawle & Corda, 1847 †, druh: Ptychoparia striata (Emmrich, 1839) †.  

Trilobiti tohoto rodu mají krunýř vejčitého tvaru, který se směrem dozadu zužuje. Půlkruhovitý hlavový štít s velkýma očima nese zaobleně lichoběžníkovitou, vypouklou, směrem dopředu se zužující glabelu se čtyřmi páry jednoduchých glabelárních rýh. Volné líce, na jejichž přední části lze spatřit jemnou nervaturu (žilnatina), která je vidět na čelním pohledu cranidia z Felbabky (foto níže), vybíhají do krátkých lícních trnů. Lícní švy jsou opistopární (protínají zadní okraj kranidia). Trup je složen ze 14 článků s vypouklou osní částí a výrazně se zužuje směrem k pygidiu, které je tvořeno pěti články a má rovněž vypouklou článkovanou osu. Trilobiti rodu Ptychoparia obývali bahnitá či písečná dna spíše mělčích moří, takže se vyskytovali i u mělkých pobřeží. Svou nápadnou podobností se slepým rodem Conocoryphe a jejich častá společná přítomnost ve stejných vrstvách vede ke spekulativním úvahám, že se vlastně jedná o jeden druh trilobita - samce a samici (sexuální dimorfismus), přičemž morfologická odlišnost (např. přítomnost očí u Ptychoparia) vychází z podobných odlišností u recentních živočichů stejného druhu. Barrandovi skalníci tohoto trilobita nazývali korunáč s očkami. Výrazná preglabelární lišta na předním okraji hlavového štítu připomíná plesovou korunku do vlasů (diadém).

Trilobit Ptychoparia striata dorůstal průměrné velikosti 5 - 7 cm. Tento druh měl na hlavě glabelu lichoběžníkovitého tvaru se čtyřmi páry jednoduchých glaberálních rýh a poměrně velké oči (na rozdíl od podobného, ale slepého trilobita rodu Conocoryphe). Kolem hlavového štítu byl výrazný lem. Trup byl složen ze 14 článků. Ocasní štít byl větší než u rodu Conocoryphe. Potravu, kterou tvořily zbytky z těl rostlin a živočichů, vyhledával tento trilobit pravděpodobně na mořském dně, k čemuž mu sloužil dobře vyvinutý lem okolo hlavového štítu. Fosilie tohoto rodu se vyskytují zejména v oblasti skryjsko-týřovického středního kambria.  

• Ptychoparia dubinka Kordule, 2006 † - u nás v jineckém souvrství ve skryjských břidlicích (dle V. Kordule) - spodní části zóny Eccaparadoxides pusillus /Skryje, stráň na kopci Dubinky, Dlouhá hora, lokalita Pod trním u Karáskova potoka (Skryje), údolí Zbirožského potoka - 2,5 km JZ od Skryjí/
• Ptychoparia (Agraulopsis) resseri (Růžička, 1940) † - u nás v jineckém souvrství, zóna Paradoxides gracilis
• Ptychoparia striata (Emmrich, 1839) † - u nás v jineckém souvrství - zóna Paradoxides gracilis /svahy Vinice nebo na Vystrkově/, Felbabka
• Ptychoparia striata tenuis Pompeckj, 1895 (syn.) = Ptychoparia striata (Emmrich, 1839) † - u nás v jinecké nebo skryjsko-týřovické oblasti, loc. Týřovice - Pod hruškou
• Ptychoparia marginata Pompeckj, 1895 (syn.) = Conokephalina emmrichi (Barrande, 1846) † - u nás v jineckém souvrství, loc. Jince - Vinice
• Ptychoparia milena (Kordule, 2006) (syn.) = Mikaparia milena Kordule, 2006 † - u nás v jineckém souvrství, střední část zóny Eccaparadoxides pusillus, loc. Rejkovice potůček /lokalita číslo 14 v Fatka a Kordule 1992/, Jince - Vinice, Vystrkov, Felbabka - Ostrý vrch)
• Ptychoparia mutica (Hawle & Corda, 1847) (syn.) = Mikaparia mutica (Hawle & Corda, 1847) † - u nás v jinckém souvrství, loc. Jince - Vinice
• Ptychoparia lobifera Růžička, 1940 (syn.) = Ptychoparioides torifrons (Pompeckj, 1895) † - u nás v jinecké a skryjsko-týřovické oblasti - buchavské souvrství, loc. Hlohovice, Kamenné hůrky, Skryje /Terešovská Huť - U vily/
• Ptychoparia gracilis Růžička, 1940 (syn.) = Ptychoparioides torifrons (Pompeckj, 1895) †

• Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895)

Řád: Ptychopariida †, podřád: Ptychopariina †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea †, čeleď: Agraulidae Raymond, 1913 †, rod: Skreiaspis Růžička, 1944 †, druh: Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895) †.  

Drobný opistopární trilobit s výrazně členěným hlavovým krunýřem a s velmi malým pygidiem. Hlavový krunýř je při dorzálním pohledu široce polokruhovitý, přičemž převážnou část zaujímá kranidium, protože volné líce jsou velmi malé. Glabela se směrem dopředu zužuje a má čtyřúhelníkovitý tvar. U dospělejších jedinců se frontální okraj glabely zaobluje a vyklenuje dopředu. Na glabele jsou vyvinuty čtyři páry glabelárních rýh, které jsou velmi mělké a sotva viditelné. Okcipitální prstenec je klenutý a po celém svém zadním okraji vybíhá v plochý, směrem dozadu se zužující dutý trn. Nutno podotknout, že v práci od Šnajdra (TRILOBITI ČESKÉHO STŘEDNÍHO KAMBRIA, 1958) jsou tímto trnem opatřeny pouze nálezy odplavených hlaviček (Tab. XXXVII), zatímco u nálezů kompletních jedinců (Tab. XXXVIII) tyto trny scházejí. Pevné líce jsou jen mírně klenuté, oči jsou velké, i když u hůře zachovalých jedinců není oční lišta patrná. Preglabelární pole mezi glabelou a hlavovým lemem je velmi úzké. Jak již bylo zmíněno, volné líce jsou velmi úzké a směrem dozadu jsou protaženy v nevelké lícní trny. Hlavový krunýř je zdoben hustými, mělkými dolíčky.
Trup je složen ze 14 článků. Trupová osa je klenutá a převyšuje postranní pleurální laloky. Konce pleur jsou zaoblené. Pygidium se dost podobá pygidiu trilobita Agraulos ceticephala (Barrande), který je znám ze skryjsko-týřovické oblasti.

Konfigurace tří jedinců. Velikost největšího trilobita vlevo 12 mm. Na kompletním stočeném jedinci vpravo, který byl vypreparován z negativu a následně zpět vlepen do pozitivu, je patrné, že byli schopni volvace = stočení krunýře do klubíčka. Takto stočení jsou často nalézáni i v buchavském souvrství, vlastně skoro častěji, než v přirozené pozici. Vlepením sice přišel o hlavu, která znovu skončila v kameni, ale přesto je toto jeho místo. Nálezy více jedinců tohoto druhu na jednom kameni nejsou příliš obvyklé, přesto se občas nalézají. Podobné nálezy často svědčí o sociálním a komunitním způsobu života trilobitů, tedy přinejmenším, že se zdržovali v hejnech či koloniích pospolu, se svými potomky. Nález z roku 2015.  

Vědecká synonyma
Agraulos porosus Hawle & Corda, 1847
Agraulos spinosus Pompeckj, 1895
Ellipsocephalus tumidus Barrande, 1846
Skreiaspis spinosus (Pompeckj, 1895)
Skrejaspis spinosus - synonymum vzniklé chybou ve jménu